Kdo a proč je plátce DPH?
Tato daň vznikla na základě rozdílu výrobní hodnoty zboží a hodnoty, kterou si na zboží přidává prodejce. Marx kdysi v knize Kapitál popsal, jakým způsobem získává kapitalista obohacení na úkor pracujícího dělníka. Zpracováním suroviny dělník změní hodnotu zboží a kapitalista si tuto hodnotu přivlastní a prodá ji. Tím získá bezpracně zisk.
Podstata daně
Socialistické myšlení, které neoceňuje hodnotu kapitálu, skutečně vychází z této teorie. Protože každé zboží a služba musejí být zdaněny, aby stát „prosperoval“ nebo plnil svoje základní funkce, vznikla daň z přidané hodnoty. Není definována přesně jako podíl dělnické práce na výrobku, ale vychází z úvahy, že zboží nikdo neprodává bez zisku. Daň z přidané hodnoty je tedy pokusem o zdanění této přidané hodnoty paušální daní.
Příklad přímého danění
Podstata podnikání spočívá v tvorbě zisku. Zisk může být přímý nebo nepřímý. Přímý zisk je patrný na běžném obchodu. Podnikatel koupí zboží nebo službu a se ziskem ji prodá dále. Přímý zisk se dá ovšem různě maskovat a snižovat. Hrubý zisk není tím, co stát zdaňuje. Podnikatel si odečte z „nadhodnoty“ výrobku různé náklady. Cesty do práce, koupě aut a strojů, pracovní sílu zaměstnanců a různé další náklady. Státu nakonec nemusí nic zůstat. Podnikatel je spokojen a stát přes finanční instituce pořádá různé kontroly. Většinou nemůže nic dělat a prosperujícího podnikatele musí nechat hospodařit se ztrátou.
Nepřímé danění
Nepřímý zisk je takový zisk, který nebere ohledy na situaci a náklady podnikatele. A tento zisk postihuje právě daň z přidané hodnoty. Nikdo nedokáže odhadnout kolik nakonec z přidání ceny zboží nebo služby podnikatel vygeneruje za zisk. Proto se stát rozhodl zdanit zboží hned při jeho prodeji, tedy nepřímým způsobem vypočítat daň a tu nechat odvést do státního rozpočtu. Kolik taková daň činí a jak ji vypočítat, jsou jen racionální konstrukce výběrčího daní.
V České republice je daň 10 % a 20 %. Stát se tedy domnívá, že podnikatel přidává k prodeji zboží a služeb přibližně 200 %. Proč zrovna tolik? Nákup surovin, práce a zpracování stojí například 100 Kč. Podnikatel si přidal 200 Kč. Těchto 200 korun by v případě přímé daně zdanil 19 % a daň by činila 38 Kč. Stát ale rovnou zdaní základní cenu zboží 20 % a získá 40 Kč.
Plátce daně
Není každý plátcem daně. Ale výhoda z toho neplyne žádná. Neplátce daně zaplatí za zboží nebo službu od plátce daně zvýšenou cenu a ta zůstane státu. Naopak plátce DPH sice každému naúčtuje daň z přidané hodnoty, ale zároveň si odečte tu DPH, kterou sám musel zaplatit. Stát tak daň účtuje pouze konečnému spotřebiteli, který nemůže dělat nic jiného, než ji poctivě každým nákupem v obchodě platit. Tím se daň stává z daně sociální naprostým asociálním výběrem, kterou pociťují drobní spotřebitelé a živnostníci. A stát se plátcem daně znamená dosáhnout obratu - za 12 po sobě jdoucích měsíců – ve výši milionu korun. Plátců daně je tedy dost. Ale rozpočet plní mlčící většina maloodběratelů a spotřebitelů.
Daň z přidané hodnoty je nejsnáze vybíranou daní. Od plátců daně se vyžaduje měsíční nebo čtvrtletní daňové přiznání. Naopak od konečného spotřebitele se nevyžaduje nic. Daní prostě obchodník, který prodává, odvádí státu a plní si tak státní potřeby. Smysl daně tedy zůstal jediný. Dávno daň nevyplývá z podnikatelského nadhodnocení. DPH je daní, která míří přímo mezi běžné občany, kteří nemají na výběr. Myšlenka na socialistické odebrání zisku podnikateli opět vzala za své. DPH je daní pracujícího člověka. Daní nevyhnutelnou, ale tvrdě vyžadovanou.